Kolektiv 9. třídy: Naše výlety
Všechny výlety, které jsme absolvovali za uplynulých devět let, se nám moc a moc líbily. Kde a kdy je jejich začátek?
Naše paměť je nedokonalá (u někoho dokonce žádná), je těžké odpovědět na danou otázku. Náš výčet tudíž určitě nebude přesný.
Po dlouhých dohadech začínáme v Oucmanicích ve věku devíti/deseti let, tedy ve 3. třídě. Protože jsme nebyli zcela čistotní (k čemuž přispěly i místní dovádivé kozičky a prasátka – jedno dokonce kousalo /Matěje Opatu/), přivítali jsme možnost výroby mýdla. Zaučovali jsme se i v jiných činnostech nezbytných pro přežití, jako je pečení chleba, výroba másla, jogurtu a pro případ výpadku elektrické energie výroba svíček. V paměti nám uvízla též pěší túra, avšak bohužel nevíme, kam jsme šli, ani jak daleko.
Další výlety předznamenaly naši cestu za čtenářskými zážitky a jejich původci. Do Jičína jsme se vydali za Rumcajsem a spol. (a Václavem Čtvrtkem), do Hrusic za kocourem Mikešem (a Josefem Ladou), do Babiččina údolí za babičkou a spol. (a Boženou Němcovou).
Na posledně jmenovaném místu nelze pominout jeden z našich zážitků.
„Dominiku, nelez na ty kameny, jsou kluzké!“
„Nebojte…“ Žbluňk. Mokré šaty táhly Dominika ke dnu. Zachráněn byl maminkou Terky, která nasadila život za jednoho neposluchu.
Škola v přírodě v Ruprechticích ve čtvrté třídě nás vskutku poznamenala, resp. hotel, v němž jsme bydleli. Klika v ruce Marcela, aniž by ji pořádně uchopil do ruky, někteří se stále myli (ne že bychom se tolik od Oucmanic změnili, ale do objektu stále pršelo), holky očividně nebyly jedinými obyvateli svého pokoje (párek potkanů, vlaštovky).
Naše další cesta směřovala v páté třídě do Jizerských hor. Kam? Těžko říci… Ale zážitky se nám opět vybavují. Na oslavě Míši Karpíškové si Míša Benešová zlomila ruku. Kluci se v řece dostali na pilíř mostu, ale už ne nazpátek. Opět tudíž muselo dojít na záchrannou akci. Tentokrát pomohla paní učitelka Přibylová. Realizována byla akce „lano“ – prostředek záchrany. Vyznamenán měl být Michal Matějka za záchranu života Jakuba Bednáře. Nedostal ho. Jeho další činnost totiž měla zcela opačný charakter. Střílel na Davida Šteinera!!!
Další cíl našich cest: Adršpach. A další zážitek. Rozeklané skály měly požadavky na štíhlost turistů. Ne všichni odpovídali těmto nárokům. Plavili jsme se na lodičkách a snažili jsme se vyhovět příkazu: „Chlapci vystupují na levou stranu, dívky na pravou a blondýnky dvakrát.“ (Molo bylo na levé straně, voda na pravé a blondýny známe všichni… I když vtip je to laciný.) I přes uvedený příkaz se tentokrát nikdo netopil. Ovšem mokrými jsme se stali po nevinném výkřiku: „Krakonoši, Krakonoši, dej nám vodu!!!“ Vyhověl našemu přání. Nenápadný proud vody se změnil v dravý vodopád. Při zdolávání místních kopců se v nás také probudila závist a ovládly nás nehezké myšlenky. Chtěli jsme pánovi, který kolem nás projížděl na kole vybaveném motůrkem, jeho dopravní prostředek zabavit. Bez úspěchu.
Po tom všem už s námi nikdo nikam nechtěl. Že prý jsme mimoňové.
Tak to bychom měli za sebou zážitky prvního stupně. A co doba našeho vyzrávání a dozrávání na stupni druhém?
Bohužel nám chvíli trvalo, než jsme se zbavili nelichotivého označení z prvního stupně. Naše první akce bohužel jeho obsah potvrdily.
Mšeno a okolí. Rozříznuté ucho Tomáše Kopeckého (to vysvětluje jeho hlučnost – nedoslýchá a my již díky němu také). Po výstupu do příkrého kopce jsme zjistili, že jsme ztraceni, a museli jsme se vydat stejnou cestou nazpátek. Přestože jsme byli považováni za mimoně, byly nám svěřeny do péče děti! Cesta bahnem s dětmi v „golfových holích“ nás utvrdila v tom, že nejsme sami, kdo má problémy (s mimoňstvím). Přes tyto všechny problémy a nedostatky jsme splnili původní záměr výpravy: našli jsme houby (nejen jedovaté).
Praha, hlavní město – KFC (Proč je na začátku?), Staroměstské náměstí, Karlův most, Petřín – svět s nadhledem z rozhledny, bloudění v bludišti, za hvězdami v planetáriu. To vypadá dobře, ale… V KFC nechal Pepa Lerch batoh. Situace se opakovala v lanovce, změnil se pouze aktér. Nepřekvapivě se jím stal Myšák. Asi jsme se zdáli být zajímavými pro turisty, jsme na fotografiích v různých koutech světa (minimálně v Číně). Nechtěně jsme se při cestě na Petřín rozdělili do dvou skupin, z nichž jedna na Petřín v žádném případě nesměřovala. Naše neustálé návraty a bloudění způsobily, že nám ujel vlak (a to v doprovodu tak vynikající organizátorky, jakou je paní učitelka Hrabáková).
Do Prahy jsme se vydali několikrát – byli jsme v botanické zahradě, na Pražském hradě, na Laser Game, v Muzeu Karlova mostu, v kině na Flóře, v Království železnic…
Cesta – plavba do Obříství z přístaviště v Mělníku. Opět koupání: David nevybalancoval přestup ze souše na pramici (dělal hlouposti), jeho nohy se stále od sebe vzdalovaly, a tak nakonec skončil ve středu, tedy ve vodě. Vzhledem k tomu, že není nejmenší a je jinak obratný, zmáchán byl pouze do půli těla. Trochu se usušil při opékání buřtů, které mu jistě vylepšily náladu (David má moc rád jídlo).
